Londýnské strasti a slasti...

Co by bylo kdyby...? Part 2

13. ledna 2018 v 6:47 | Tabby
Co by bylo kdyby podruhé...

Když jsem před rokem napsala ten strašně uplakaný článek netušila jsem, že to bude to něco co mě konečně dokope změnit můj život - doufejme k lepšímu.

Mohla jsem si v podstatě za všechno sama jelikož můj největší problém bylo, že jsem vše sváděla na to jak život není fér a jaká já jsem to chudinka. Takže když jsem si ten článek začala po pár dnech číst znovu, řekla jsem si, že je načase něco s tím udělat a hluboce se vysrat na to jak ublíženě se cítím.

Nebylo to jednoduché. Něco trvalo déle něco méně. Hlavní je, že jsem si uvědomila, že ačkoliv je život svině neřádná - každý je strůjcem svého štěstí.

Začala jsem s tím podle mě nejlehčím - přestala jsem čekat. Sebrala jsem obě dvě imaginární koule co jsem měla, přesunula jsem se z pohodlné friend zone a pozvala svého nejlepšího kamaráda na rande. Nebyla to lahoda, byli jsme pár týdnů rozhádaní (já si myslela že kvůli práci, má kamarádka mě jemně upozornila, že to zas až tak o té prácí nebude). Ukázalo se, že to (teď už moje) pako doopravdy mělo zájem a já jeho pokusy upoutat moji pozornost neúmyslně ale brutálně sabotovala. Teď je to rok co spolu vrkáme jako dvě hrdličky (nebo vrčíme jako dva psi, to záleží jak se vyspíme), ale věřím, že kdybych tehdy nesebrala odvahu a rozum do hrsti, promarnila bych šanci, ztratila přítele a určitě bych ještě teď štkala že jsem sama.

Stěhování - to bylo o trošku horší. Věděla jsem, že musím vypadnout z té předražené garsonky, ale ubytování v oblasti kde jsem chtěla bydlet bylo úplně vše předražené a byl to boj něco sehnat. Nakonec se na mě usmálo štěstí a já se přestěhovala do domu k mým přátelům. Chvíli byl klid dokud se můj Landlord nezbláznil když za prťavý pokoj požadoval skoro tolik kolik jsem platila za tu předešlou garsonku. A tak jsem se musela stěhovat znovu. Tentokrát jsem to vyhrála, mám toho nejmilejšího Landlorda na světě. Nájem je přijatelný a od přítelova domu je to sotva deset minut. Prostě paráda. Další stěhování - jedině s přítelem, jinak mě z tohohle baráku nikdo nedostane ani heverem.

Práce. Pokud jsi spěšně přečtete Co by bylo kdyby z před minulého roku, jistě si všimnete jak jsem si nedokázala představit, že bych odešla s upuštěním mikrofonu od mého stálého příjmu.... Ale stalo se! Mé tužby byly vyslyšeny. Sice to trvalo jeden celý rok než mi definitivně praskly nervy, ale odešla jsem s hlavou hrdě vztyčenou, pocitem že jsem odvedla kus dobré práce, a animací Baracka Obami a jeho famous drop mic na whatsappu doprovázen potleskem mých kolegů. S pocitem štěstí, že jsem s těma grázlama co mě šikanovali vyběhla s týdenní výpovědní lhůtou! Jaká slast. Sice nemám práci, a asi bych se klepala jako ratlík bez opory mého přítele a jeho rodiny, ale to zadostiučinění stálo za to!

Takže jaké z toho plyne ponaučení? Když je život svině, buď větší!

Adios, Tabby!

Co by bylo kdyby...?

19. listopadu 2016 v 10:32 | Tabby
...co by se asi tak stalo, kdyby jsem nikdy neodjela do Londýna? Žila bych ještě s rodiči? Měla přítele? Zakládala rodinu? Rozjížděla slušnou karieru?

No teď už se to stejně asi nedozvím. Co ale vím jistě je, že jsem na nějaké divné cestě zešílení a úplné pychické hybernace. Kdyby to tak šlo a já přepla na autopilot. Moje problémy by to asi nevyřešilo, ale alespoň bych mohla vydechnout. V tuto chvíli pořád uvažuju o samých kdyby, coby, kdeby, jakby.

Žiju v UK necelých pět let, stěhovala jsem se celkově devětkrát a na nový rok mě to čeká zase. Jsem z toho pekelně unavená, ale jelikož jsem po neúspěšných share housech antisociální a nedokážu se dělit o záchod s dalšímí osmi lidmi tak jsem se rozhodla investovat a pronajmout si garzonku. Ale ani to nijak vesele nevychází a vy na domácím písečku by ste si asi tloukly hlavou do zdi protože nájem jedné garzonky jsou skoro dvouměsíční příjmy České průměrně zaopatřené čtyř-členné rodiny.

Práce - neřekla bych, že by jsem byla na vrcholu své krariery a někdy je to fakt na jedno velký rozmázlý hovno. Někomu asi ležím v žalůdku, a proto znepříjemňuje mi život jak to jen jde. A to jen proto, že nemá dost velkou odvahu a popadnou své koule. No jo, mluvím o svém šéfovi. Jelikož můj milovaný boss chce být s každým v týmu nejlepší kamarád a jeho asistent je ještě větší mamlas než on, kamarádíčkování by mělo být to poslední na co myslí a být více managerem než kámošem. Ale co, toho fakt netrápí, vždyť má mě. Proč ne, že? Starám se mu o 157 pokojů, přes třicet členů týmu - kterému dělám chůvu, sleduju legálních aktivity hotelu, kontroluju hygienu kuchyně a ktomu ještě vymýšlím kdejakou hovadinu pro charitu, hotový ráj pro lemru línou. Jo a nesmím ještě zapomenout na největší odpad hostů z celé Britanie, Asie a Nigerie, které mám na talíři 24/7. Happy days!

Tak proč tu práci neopustit, že jo? Myslím, že důvod mě kopne hned po této větě. Tahle nevděčná práce mi jaksi platí nájem a účty a ještě se mi nepodařilo najít dobře placenou práci, která by mi umožnila dramaticky upustit mikrofon. Při změně práce musím zvážit to, že ji v blízké době nechci opustit. A žádná taková se ještě nenaskytla. Takže jak se to tu říká? - Suck it up, and carry on! Budu se modlit, aby se s mojí nadšenosti pro práci, vůdčimi schopnostmi a velice horkou hlavou budu povýšená ve stavájící firmě a toho bezpáteřního Maďarského hada, který mi v jednu chvíli maže med kolem huby a pak mi jí pořádně orazí s prvním těžkým šutrem, co najde povalovat se kolem. Ale posuňme se dál, shell we?

Co takhle můj milostný život? Na bodě mrazu. Totálně. O jeden jsem se pokusila a ztroskotal na úplnem začátku. A to mu stačili tři měsíce na to si uvědomit, že moc pracuju a že mu nevyhovuje můj režim, když on má tak skěvelé úřední hodiny od devíti do pěti. Brrr. A jo.... pak se odehrávali vztahy o kterých jsem buďto neměla ani tušení, že existují nebo mi byla náklonost projevována velice divným způsobem - jako třeba ukazovaní mi nahatých fotek holek, co je dobrovolně odeslali ať se podívá. A nakonec to byla moje chyba, že jsem nepoznala signály... Takhle jsem asi přišla o tři nebo čtyři kamarády. Radši jsem to přestala počítat. Počet byl zdrcující.

Bydlení stoji za velké kulové. Práce mě užírá zevnitř. A navázat jednoduchý vztah z chlapem je pro mě asi tak pravděpodobné jako najít mimozemšťany na Marsu.

Je mi dvacet pět a mám pocit jako bych kulové dokázala. Takže kdybych věřila, že mi bude lépe v Česku, asi bych se vrátila. Ale nebylo. Nevím jak bych popsala pocit, který cítím když přemýšlím o návratu. Ale nejvíce se to podobá vysokému pocitu úzkosti a panice.

Takže si zase pro jednou budu opakovat: Co by bylo, kdybych to niky neudělala...?
Vaše Tabby

Londýnské strasti a slasti...

19. srpna 2016 v 16:52 | Tabby
Nazdar bazar,

Tak jsem tu zase. Se překonávám... (a taky předstírám, že ten brak opravdu někdo čte po těch letech. Enny, ty se nepočítáš :D)

Takže - vytvořila jsem složku Londýnské strasti a slasti (spíš bych řekla jen ty strasti). A proč to? Protože už 4 roky, 6 měsíců, 2 týdny a 3 dny žiju v Anglii. Přesněji v Londýně a jelikož jsem tu jela jen na rok jako au-pair tak si asi dokážete představit jaké vtipné historky mě donutili zůstat mnohem déle.

Ale jen tak shrnutí v kostce, protože od tohoto článku nepočítejte s historickou lajnou :D budu psát na cokoliv co si vzpomenu :D.

 
 

Reklama
Postavy obsažené v povídkách tohoto blogu jsou majetkem JKR, autorky ságy Harryho Pottera.
Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří bratrům Medkovým, kteří tuto ságu
přeložili do češtiny.




TOPlist